Prof. Herman Hanko
„Což nepřijmu i tebe, budeš-li konat dobro? Nebudeš-li konat dobro, hřích se uvelebí ve dveřích a bude po tobě dychtit; ty však máš nad ním vládnout.“(Gn 4:7)
„Je hřích v tomto verši personifikovaný? Měl Kain moc překonat hřích?“ Toto jsou otázky, které jeden čtenář klade v souvislosti s tímto (biblickým) textem.
V posledních třech číslech News jsem se dosti obšírně zabýval otázkou vztahu mezi Božím předzvěděním všech věcí a hříchem člověka, za který je člověk zodpovědný. Pro čtenáře a tazatele by bylo dobré znovu pročíst tyto články, protože výše položené otázky (specielně ta poslední) jsou součástí oné problematiky diskutované v poslední době v News.
Co se týče první položené otázky, zda hřích je v Gn 4:7 personifikován: Odpověď na tuto otázku je kladná. Ano, jistě, hřích je zde personifikován.
V Písmu se personifikace užívá často. Je to řečnický obrat, ve kterém se lidské projevy připisují jiným než lidským částem stvoření. Tato mocná řečnická figura je užívána v Božím Slovu velmi efektivně. Připomeňme si některé důvěrně známé personifikace.
„Výnos o Týru: Kvilte, zámořské lodě! Týr je vypleněn, je bez domu, je bez přístavu; z Kitejské země to bylo rozhlášeno.“ (Iz 23:1) O těchto lodích se zde praví, že kvílí, nebo naříkají (personifikace), protože to veliké obchodní město Týr, do kterého se často plaví, bylo zničeno.
„Jeruzaléme, Jeruzaléme, který zabíjíš proroky a kamenuješ ty, kdo byli k tobě posláni; kolikrát jsem chtěl shromáždit tvé děti, tak jako kvočna shromažďuje kuřátka pod svá křídla, a nechtěli jste!“ (Mt 23:37) Jeruzalém byl pouhým městem, ale popisuje se zde jako zatažený do vraždění proroků a bránící spáse svých dětí, protože náboženští představitelé Jeruzaléma (v. 13) se pokusili (ale neúspěšně!) zastavit Krista, který shromažďoval vyvolené jeruzalémské děti (J 6:39-40; 10:27-29) – jak Augustin, Peter Martyr Vermigli, Jan Kalvín, John Knox, Francis Turretin a mnozí další vážení (teologové) správně vyložili (www.cprc.co.uk/quotes/matthew2337/). Přestože od dob Davida byl Jeruzalém hlavním městem Izraele, měl být nyní zničen pro své hříchy – což znamenalo, že Izrael nadále přestane existovat v podobě teokratického národa (Mt 23:38; 21:42-43).
„Kde je, smrti, tvé vítězství? Kde je, smrti, tvá zbraň?“ (1K 15:55) Smrt je zde personifikována jakožto nepřítel a poslední hubitel lidí. Ale věřící se vysmívá moci hrobu díky naději na vzkříšení – skrze moc Kristova zmrtvýchvstání.
„Víme přece, že veškeré tvorstvo až podnes společně sténá a pracuje k porodu.“ (Ř 8:22) Také stvoření má být spaseno skrze Kristovo vykupitelské dílo. A zde se líčí jeho čekání na den všeobecného vzkříšení.
Iz 44:23 je povzbuzením, které vychází z vykoupení Božího lidu a zahlazení jeho vin: „Plesejte, nebesa, vždyť Hospodin to vykoná, hlaholte, nejhlubší útroby země, ať zvučně plesají hory, les a všechny jeho stromy, neboť Hospodin vykoupí Jákoba a proslaví se v Izraeli.“ (Iz 44:23)
Další personifikace je patrná v těchto verších, které pojednávají o příchodu Páně k soudu v posledním čase: „Pole zazní jásotem, i všechno, co je na něm. Tehdy zaplesají všechny stromy v lese.“ (Ž 96:12) A „dlaněmi nechť zatleskají řeky, s nimi ať plesají hory.“ (Ž 98:8)
V Gn 4:7 je hřích vylíčen jakožto moc, která může zničit hříšníka. Když se někdo vydá na cestu hříchu proti Bohu, pak každý hřích, kterého se dopustí, velmi pravděpodobně přivodí další a ještě ohavnější hříchy. První akt cizoložství může zanechat svědomí obviněné, ale zároveň otevírá dveře dalším aktům cizoložství… Každý takový další čin je už snazší a také žádanější – dokud to všechno nepovede až k sexuální zvrhlosti, jakou dnes vidíme všude kolem sebe.
Mimochodem: Poslední větu Gn 4:7 lze lépe přeložit rozkazovacím způsobem. Takže Bůh Kainovi přikazuje: „Ale ty nad ním vládni!”
Druhá otázka má co do činění s větou: „Což nepřijmu i tebe, budeš-li konat dobro?“ Tazatel se ptá, zda tato věta („Budeš-li konat dobro“) předpokládá Kainovu duchovní schopnost činit dobro a jeho svobodnou vůli.
Tazatel by si měl především položit tuto otázku: To není pravdivá výpověď – tak jak stojí v textu? Může kdokoli na tváři boží země popřít, že Bůh člověka přijímá, když činí dobro? Tato věta je tak zřejmá, že nám nejde do hlavy, jak může někdo popírat její pravdivost.
Totálně neopodstatněného závěru se však dopouští ten, kdo tvrdí, že tato věta znamená, že úplně zkažený hříšník je schopen učinit to, co je milé v očích Hospodina. Omyl leží v premise, kterou arminián přijímá jako pravdivou, ale která je ve skutečnosti falešná. Mylná je tato premisa: Bůh nežádá po člověku to, co člověk není schopen vykonat.
Požadavek činit dobré je zahrnut v textu. Musí být! Hospodin neodstranil požadavky svého zákona kvůli tomu, že hříšník není schopen konat dobro. Bůh je svatý, pravdivý a spravedlivý. Jeho morální dokonalost vyžaduje, aby nepřestal požadovat spravedlnost po hříšném člověku. Bůh jej stvořil tak, že člověk byl schopen pravé spravedlnosti. Člověk však svobodně tyto dary promrhal. Nemůže dál konat to, co je spravedlivé. A řekne nyní Bůh: „Ó, mně je moc líto, že jsi spáchal tak hroznou věc. Já už po tobě nebudu více žádat, abys dělal to, co jsem předtím po tobě požadoval.“ Ne! To by nebylo správné.
Jestliže ti někdo dluží 10.000 liber a vydělá díky nim (na projektu, který dokončil) 100.000 liber, ale promrhá tyto peníze na cestě kolem světa, podle práva jej stále můžeš žádat, aby ti peníze vrátil. Jeho námitka, že je na mizině, ho nezbavuje povinnosti zaplatit svůj dluh. Ty máš plné právo vzít ho k soudu a žádat soud, aby ho donutil dluh splatit. Jeho námitka, že není schopen zaplatit, nemá žádný význam. On byl schopen zaplatit. On však svou vlastní hloupostí učinil ze sebe neschopného dluh zaplatit. Je vinen. Musí zaplatit, co dluží.
Hospodin nečiní nic menšího. Úplně zkažený hříšník musí slyšet Boží příkaz. Ten hříšník neunikne (spravedlnosti) v soudný den na základě obhajoby své (platební) neschopnosti – jakoby to byla přijatelná výmluva.
Jak moc vděční musíme být my, kteří se vírou utíkáme ke Kristu, který za nás zaplatil dluh a učinil nás – z pouhé milosti – přijatelnými pro Boha!
