Menu Close

První dopis

Prof. David Engelsma

Drahé evropské fórum,

tímto dopisem začínám odpovídat na pronikavé otázky, témata a prohlášení o členství v církvi, které mně poslal jeden z vás. Tyto otázky vyjadřují hluboké obavy mnohých z vás, o kterých jste svobodně mluvili na poslední Rodinné konferenci Britského reformovaného společenství (British Reformed Fellowship Family Conference).

Mé pojednání o problémech spojených s členstvím v církvi (church membership), které byly vzneseny v otázkách, tématech a prohlášení, je v zásadě zakotveno v Písmu. Nicméně zamýšlím se silně opřít o reformovanou tradici, především o reformovaná vyznání. Být reformovaný znamená být konfesijní. Navíc, většině těchto problémů se již reformovaná církev věnovala. Nesmíme předpokládat, že problémy týkající se příslušnosti k církvi jsou pro nás nové. Nebo že musíme – jako úplně první – objevit biblické odpovědi (na tyto otázky). Bůh nám dal směr skrze poučení velikých mužů Božích, kteří nás předešli – a především skrze reformované konfese, které reformovaní křesťané přijímají jako autoritativní vyjádření hlavního učení božího Slova.

To je mé pevné přesvědčení, že současná generace vyznávajících křesťanů – včetně mnohých údajných reformovaných křesťanů – tragicky odpadla od biblického a reformovaného učení církve a od života, který je v souladu s tímto učením. Toto je jistě případ britských ostrovů, kde učení o církvi je ubohé. Jeden z hlavních důvodů pro tuto skutečnost je, že naše generace klade sebe a své pohodlí před své poslání oslavit Boha správným církevním členstvím. Odpadnutím od (správného) učení o církvi je sama církev – vykoupená krví Krista – znevážená. To je pravda – přestože ti, kteří jsou tím vinni, vyznávají dobře svou víru v obecné, neviditelné tělo Kristovo.

Církev je univerzálním tělem Kristovým a nevěstou Kristovou, která je tvořena všemi vyvolenými a shromážděnými Duchem a slovem Syna Božího – od počátku až do konce světa. Že je církev zásadně obecným tělem a nevěstou Kristovou tvořenou všemi vyvolenými – to bylo jednoznačné vyznání reformace navzdory snahám Římsko-katolické církve. Předchůdce reformace, Jan Hus, byl dokonce upálen na hranici římskou odpadlou institucí pro své učení, že „svatá, obecná, tedy univerzální Církev je souhrnem předurčených lidí.“1 Heidelberský katechismus (1563) definuje „svatou církev obecnou“ takto: „O svaté církvi obecné věřím, že Boží Syn shromažďuje, chrání a zachovává své vyvolené společenství k věčnému životu skrze Ducha svatého a své slovo v jednotě pravé víry, a to ze všech lidských pokolení od počátku světa až do jeho konce.“2

Ale plnou pravdou o církvi je, že církev je toto tělo a nevěsta Kristova, která se projevuje v každém věku v ustanoveném shromáždění (instituted congregation) věřících a jejich dětí, a která nese znaky čistého kázání Slova, řádného vysluhování svátostí a správného vykonávání křesťanské kázně. Že církev je institucí – to je učení Belgického vyznání víry, které se nachází v článcích 27-29. Článek 28 volá věřící, aby se připojili k církvi, což je možné naplnit jen u ustanoveném shromáždění. Článek 29 vyjmenovává znaky, díky kterým se pozná pravá církev.3 Tyto znaky – kázání, vysluhování svátostí a kázeň – jsou aktivity instituce. Také Westminsterské vyznání víry ztotožňuje církev s institucionálním shromážděním: „Této viditelné katolické církvi svěřil Kristus službu, výroky a přikázání Boží, aby až do konce světa shromažďovala a zdokonalovala svaté v tomto životě.“4

List Efezským – tato veliká církevní epištola – učí, že institucionální podoba církve je viditelným tělem Kristovým. Co je pravdou o obecném těle Krista (například jednota), to apoštol aplikuje na sbor v Efezu: Proto vás já, vězeň kvůli Pánu, prosím, abyste tomu povolání, kterého se vám dostalo,2 dělali čest svým životem, vždy skromní, tiší a trpěliví. Snášejte se navzájem v lásce 3 a usilovně hleďte zachovat jednotu Ducha, spojeni svazkem pokoje. 4 Jedno tělo a jeden Duch, k jedné naději jste byli povoláni. (Ef 4:1-4)

Když mluví apoštol ke sboru v Korintu, říká: Vy jste tělo Kristovo, a každý z vás je jedním z jeho údů. (1K 12:27) O sboru v Korintu apoštol prohlašuje, že je zasnoubenou nevěstou Kristovou (2K 11:2).

Ten, kdo je členem obecného těla, bude a musí mít (na základě Božího vyvolení) živé členství v (konkrétní církevní) instituci.

Doporučuji, aby si všichni přečetli (nebo znovu pročetli) Kalvínovo pojednání o učení o církvi, které se nachází v první části čtvrté knihy jeho Instituce. Kalvín nedovolí reformovaným křesťanům mluvit abstraktně o slávě obecného těla, nebo se spokojit s členstvím v církvi obecné složené ze všech vyvolených. On požaduje, abychom rozpoznali instituci v myšlení víry a správné praxi. Od samého začátku svého pojednání o církvi se Kalvín zaměřuje na instituci: „Aby se kázání evangelia mohlo dařit, on vložil svůj poklad do církve… Stejně tak náš plán vyučování nyní požaduje hovořit o církvi, o jejím vedení, řádech a moci; potom o svátostech.“5 Kalvín mohl těžko trvat na tom, že „církev“ v apoštolském vyznání víry odkazuje „ke všem Božím vyvoleným“ – když rychle upozorňuje své čtenáře, že „to je nyní náš záměr hovořit o viditelné církvi.“6

Je absolutně nezbytné, aby každý křesťan, každý věřící, byl aktivním, věrným členem – ne ledajaké církve, ale pravého, ustaveného shromáždění. Pravá církev je charakterizována třemi jasným znaky: čistým kázáním zdravého učení evangelia; správným vysluhování svátostí; a správným vykonáváním křesťanské kázně (Belgická konfese, článek 29). První a druhý znak – musím poznamenat – obsahuje důležité pravdy o veřejné bohoslužbě a liturgii církve. Poslední znak obsahuje něco důležitého o vedení církve, především o vedení církve staršími.

Mou starostí v tuto chvíli není, jak daleko se může církev dostat od této pravdy, než se stane odpadlou, nebo falešnou církví. To může být obtížným problémem pro člena církve. Ale já jednoduše chci ukázat, že členství v církvi není otázkou volby. Členství v církvi se požaduje dokonce i v případě, že působí značné fyzické obtíže. Bůh to požaduje – nehledě na okolnosti našich životů.

Článek 28 Belgické konfese specifikuje některé možné extrémní obtíže spojené s poslušností tomuto požadavku: „Ano, i kdyby měli trpět smrt nebo tělesné tresty.“ Článek výše uvádí, že „všichni lidé mají povinnost být svázáni se společenstvím a spojit sebe samé v (jedno) společenství.“ Jedním důvodem je, že „mimo toto společenství není spásy,“ tedy že mimo tuto instituci není spasení.

Jak důležitá je spása pro nás a pro naše děti! Tak důležité je členství v církvi! Základem pro toto prohlášení v Belgické konfesi je, že prostředky milosti a spásy dal Kristus ustavenému sboru a užívají je pouze členové uvnitř církve. Kristus – živý a život-dávající Kristus – je v církvi jakožto Spasitel. Jako byla spása jen v arše, tak je spása jen v ustanovené církvi.

Jsou však ještě jiné důvody pro to, že každý musí být členem církevní instituce. Jedním důvodem je, že takový člověk oslavuje Boha tím, že se připojí k službě sboru Trojjedinému Bohu a tím, že vyhlašuje a vyznává Krista. 1 Tm 3:15 důrazně doporučuje místní shromáždění jako „sloup a oporu pravdy“. Můžeme žít stranou takového společenství, které jako jediné potvrzuje pravdu Boha ve světě?

Dále, podle 1Tm 3:15, shromáždění je „domem Božím“. Bůh tam žije se svým lidem jakožto smluvní Bůh přátelství. Mimo tento dům není žádné společenství s Bohem.

Knihy, nahrávky, videa, konference a kde co jiného – to nejsou náhražky pro členství v církvi. Pokud se stanou náhražkami v našich životech, jsou pro nás prokletím. Přinejlepším by tyto věci měly vést lidi k tomu, aby se rychle stali členy církve.

Rozumím Belgické konfesi – která pouze odráží učení rané církve – tak, že učí, že zpravidla není spásy mimo instituci. Bůh sám může zabránit členství, přinejmenším aktivnímu členství, jestliže například – svou tajemnou prozřetelností – nechá zavřít do žaláře nebo do vězení své svaté jejich zlými nepřáteli.

Ale Belgická konfese neposkytuje žádnou útěchu těm, kteří svobodně zůstávají stranou pravé instituce – buď proto, že připoutat se ke sboru by pro ně znamenalo obtíže; nebo proto, že jsou spokojení se svým izolovaným, nezávislým životem stranou těla (Kristova). Tak jako nemůže část těla žít mimo celé tělo, tak nemůže křesťan žít mimo tělo Kristovo v jeho instituční podobě. Pro věřící rodiče je toto úsilí (být členem konkrétní církve) ještě zvýšeno – kvůli péči o spásu jejich dětí.

V dalším dopise chci uvažovat o otázce příslušnosti nebo dokonce o připojení k odpadlé církvi – protože žádná jiná církev není dostupná v oblasti, kde daný člověk bydlí.

Kéž nám Bůh dá milost, abychom mohli činit jeho vůli: patřit – a nikdy to neopustit – k pravé církvi Kristově v tomto světě.

Srdečně v Kristu,

DJE.

Pro více českých překladů klikněte, prosíme, zde.

____________________________________

1 Matthew Spinka, John Hus´Concept od the Church(Princeton, NJ: Princeton University Press, 1966), 347, 401.
2 Heidelbeský katechismsus, otázka a odpověď č. 54. In: Heidelberský katechismus: Křesťanské učení. Návrat domů, Praha: 2013, s. 50.
3 Tyto tři články jsou otištěny v této knize na jejím konci – Appendix 1 (pozn. překladatele).
4 WCF, 25.3. In: Westminsterské vyznání víry. DINGIR s.r.o., Praha: 2012, s. 120.
5 John T. McNeill, ed., Calvin: Institutes of the Christian Religion, trans. Ford Lewis Battles, 2 vols., Library of Christian Classics, vols. 20 and 21 (Philadelphia: Westminster Press, 1960), 4.1.1; 2:1011-12.
6 Ibid., 4.2-4, 2:1012-16.
Show Buttons
Hide Buttons