Herman Hanko
(A Pilgrim´s Manual: Commentary on 1 Peter, RPFA 2012)
Příručka pro poutníky: Výklad 1. listu Petrova
18Vždyť i Kristus dal svůj život jednou provždy za hříchy, spravedlivý za nespravedlivé, aby nás přivedl k Bohu. Byl usmrcen v těle, ale obživen Duchem. 19Tehdy také přišel vyhlásit zvěst duchům ve vězení, 20kteří neuposlechli kdysi ve dnech Noémových. Tenkrát Boží shovívavost vyčkávala s trestem, pokud se stavěl koráb, v němž bylo z vody zachráněno jenom osm lidí. 21To je předobraz křtu, který nyní zachraňuje vás. Nejde v něm zajisté o odstranění tělesné špíny, nýbrž o dobré svědomí, k němuž se před Bohem zavazujeme – na základě vzkříšení Ježíše Krista, 22jenž jest na pravici Boží, když vstoupil do nebe a podřídil si anděly a vlády a mocnosti. (1Pt 3:18-22 ČEP)
18Vždyť i Kristus jednou provždy trpěl za hříchy, spravedlivý za nespravedlivé, aby vás přivedl k Bohu. V těle byl sice usmrcen, ale v Duchu obživen. 19V něm také přišel a vyhlásil zvěst duchům ve vězení, 20kteří kdysi neuposlechli, když Boží trpělivost ve dnech Noémových vyčkávala, zatímco byl stavěn koráb, v němž jen několik, to jest osm duší, bylo zachráněno skrze vodu. 21Naplnění tohoto předobrazu – křest – i vás nyní zachraňuje, ne jako odložení tělesné špíny, nýbrž jako odpověď dobrého svědomí Bohu, skrze zmrtvýchvstání Ježíše Krista, 22jenž přišel do nebe, byli mu podřízeni andělé, vlády a moci, a je na pravici Boží.(1Pt 3:18-22 ČSP)
Tato pasáž je velmi obtížná a zvláštní – a to z mnoha důvodů. Jedním z problémů je, že Petr (zdánlivě) náhle a bez varování zkombinoval některé klíčové myšlenky a učení – bez jakékoli zjevné návaznosti. Petr píše o Kristově oběti, o Kristově sestoupení v Duchu do pekla, o potopě a záchraně Noema a jeho rodiny, o křtu, a o Kristově nanebevstoupení a oslavení. Ale forma této pasáže ukazuje, že všechny tyto myšlenky jsou vzájemně propojeny, takže v. 18-22 nakonec tvoří jednu jedinou myšlenku.
Tento oddíl je obtížný také kvůli jisté záhadnosti v. 18-19. Vykladači předložili různorodé výklady této pasáže. Zvláštní výpověď Apoštolského vyznání „sestoupil do pekel“ je na své místo zařazena kvůli názoru církevních otců rané církve, kteří tvrdili, že Kristus odešel do pekla, zatímco jeho tělo bylo v hrobě. Další obtíž tohoto textu spočívá v tom, že nemůžeme nalézt jiné místo v Písmu, kde je vyučována tato doktrína. Tím nemůžeme plně užít principu biblické interpretace: Písmo vykládá Písmo.
Nicméně se zdá, že hlavní záměr této pasáže je v tomto: Potěšit věřící lid Boží, který je povolán k utrpení za dobré činy. Také já vyložím tento text právě z této perspektivy.
Vždyť i Kristus dal svůj život jednou provždy za hříchy (3:18)
Tento verš předkládá důvod pro myšlenku, že pro Boží lid je lepší trpět za dobré činy, než za zlé. Tím důvodem je, že Kristus činil také tak. On trpěl celý svůj život pro to, že konal dobro. Toto je v mnohem větší míře pravda o Kristu, než o nás. On trpěl proto, aby nás vykoupil z našich hříchů. A také proto, aby nám sloužil za příklad v utrpení (1Pt 2:20-21). Protože Kristus je ve svém utrpení za dobro jak naším Vykupitelem, tak naším příkladem. A naše utrpení za dobré činy nás uvádí do společenství s ním. My sdílíme stejné utrpení s Kristem. V tom je veliké blaho utrpení pro dítě Boží. A je to pravda i z pohledu naší zkušenosti. Vždyť utrpení nás přivádí blíž ke Kristu.
Kristovo utrpení bylo daleko větší, než kdy bude naše utrpení. Vždyť on „trpěl za hříchy.“ Jeho utrpení vedlo k usmíření. Hříchy těch, kteří mu byli od věků dáni, mu byly připsány. A on za ně trpěl a umíral na kříži. On mohl trpět za hřích jedině proto, že po celý svůj život byl dokonalý a bezhříšný. Byl to život plný dobrých činů. Kristus kázal evangelium království, uzdravoval nemocné, hluchým vracel sluch a slepým zrak, bral na sebe nemoci lidu, sytil je na poušti a naříkal s nimi v jejich trápení. On nikdy nespáchal jediný hřích. A přitom ho právě pro jeho dobré činy lidé nenáviděli, odporovali mu, zlořečili mu, pohrdali jím a nakonec ho ukřižovali. Samo konání dobra, které bylo příčinou jeho kříže, ho dovedlo k utrpení za hřích. Bůh si použil nenávist hříšníků, aby dokonal spásu v Kristu určenou pro vyvolené. Zatímco my nikdy nemůžeme trpět za hřích a nikdy nebudeme donuceni trpět za hřích, naše utrpení kvůli dobru je cestou, kterou Bůh užívá, aby nás přivedl k plnému spasení v Kristu. Kristovo utrpení (také pro dobré činy) získalo spásu pro nás. A naše utrpení pro dobré skutky ve společenství s Kristem nám přináší spasení. To je veliká útěcha.
Kristus trpěl „jednou“. Tento výraz neznamená, že Kristus trpěl za hřích „kdysi“ (před 2000 lety); smyslem tohoto slova je spíš, že Kristus trpěl za hřích pouze jedenkrát. Jeho oběť byla dokonalá a úplná. On zaplatil za každý hřích každého vyvoleného; on uspokojil Boží spravedlnost a získal věčné spasení všem, za které zemřel. Žd 9:28 učí tu samou pravdu – v kontrastu k obětem ve Starém zákoně, které se musely neustále přinášet: Tak i Kristus byl jen jednou obětován, aby na sebe vzal hříchy mnohých; po druhé se zjeví ne už kvůli hříchu, ale ke spáse těm, kdo ho očekávají.
Spravedlivý za nespravedlivé, aby nás přivedl k Bohu. (3:18)
Kristus byl absolutně spravedlivý. Jemu žádný hřích nemohl být prokázán a žádná vina mu nemohla být připsána. On byl spravedlivý podle Božího úsudku. On byl morálně a eticky spravedlivý. Jedině díky tomu mohl nést náš hřích a vinu – protože on sám neměl „na kontě“ žádný hřích, ani žádnou vinu. My jsme nespravedliví. Vždyť my jsme hříšníci drcení tíhou vin, které nemůžeme odstranit. Kdybychom žili bez Krista, rozsudek nad námi by zněl: Vinen! My si zasloužíme trpět. Ale Kristus – jakožto ten spravedlivý – trpěl za nás, za ty nespravedlivé. Přestože toto utrpení způsobili hříšníci, on trpěl kvůli dobrým činům a je naším zachráncem i naším příkladem.
Cílem Kristova utrpení bylo „přivést nás k Bohu“. To nebylo a stále není možné pro žádného člověka: Aby přišel k Bohu. Vždyť Bůh nenechá před sebou stát žádnou hříšnou osobu. Ve starém věku mohli Izraelci přicházet k Bohu. Oni ovšem museli – znovu a znovu – přicházet s oběťmi. Protože toto všechno bylo obrazné (typical), oni nikdy nemohli přijít k Bohu příliš blízko. Oni byli omezeni na vnější nádvoří Chrámu, zatímco Bůh přebýval na nejsvětějším místě. Mezi Bohem a Izraelem stála opona, svaté místo, oltáře, Áronské kněžství. Ale v novém věku otevřela Kristova dokonalá oběť cestu do vnitřní svatyně (Žd 9:7-14.24-26) Tam, v Boží přítomnosti, my smíme žít s ním ve smluvním společenství – navěky.
Byl usmrcen v těle, ale obživen Duchem. (3:18)
Tato pasáž je poměrně obtížná. Ta náročnost tkví především v tom, že obou větách je (v řečtině) užita stejná konstrukce, ale do češtiny je překládána odlišným způsobem („v těle“ a „Duchem“). Základní pravidlo je, že stejné slovo musí mít stejný význam, když se nachází ve stejném kontextu. Obě slova by proto měla být přeložena buď s předložkou „v“ a pomocí 6. pádu, nebo pomocí 7. pádu bez předložky. Druhý problém je, že obě tato slova, „tělo“ a „Duch“, mohou mít dva významy. „Tělo“ může znamenat buď naše těla, nebo lidské bytosti obecně. „Duch“ může znamenat buď našeho ducha, nebo Ducha svatého.
Někteří komentátoři překládají tyto dva výrazy odlišně. Přicházejí s následující možností: „Byl usmrcen v těle, ale obživen Duchem“. To je překlad, který užívá Authorized Version (i ČEP), což znamená, že Kristus zemřel ve své lidské přirozenosti a byl vzkříšen Duchem svatým. Jiná možnost je: „Byl usmrcen tělem, ale obživen v duchu.“ Tento překlad znamená, že „tělo“ odkazuje k svévolníkům, kteří se stali nástrojem Kristova ukřižování. Nicméně Kristus byl obživen ve svém duchu, což je možný překlad – ve světle Kristova odevzdání svého ducha Bohu, v okamžiku jeho smrti. (L 23:46)
Další vykladači se drží stejného významu pro obě předložky. První možnost je: „Byl usmrcen v těle, ale obživen v duchu.“ Je-li tento překlad správný, znamenalo by to, že Kristus byl usmrcen v těle (ve své lidské přirozenosti) a byl vzkříšen, nebo odešel do nebe, ve svém duchu. Druhá možnost je: „Byl usmrcen tělem, ale obživen Duchem.“ To by znamenalo, že Kristus byl usmrcen zlými lidmi a byl vzkříšen Duchem svatým.
Já preferuji poslední překlad, protože ten zachovává hermeneutické pravidlo, že stejné slovo ve stejném kontextu má stejný význam. Tento překlad zdůrazňuje, že zlí lidé usmrtili Krista – stejně tak jako zlí lidé zapříčinili utrpení a smrt Božímu lidu. To přináší tuto výpověď do souladu s v. 18. A navíc zdůrazňuje, že Trojjediný Bůh skrze svého Ducha dokončil Kristovo dílo. Bůh přece plní své dílo skrze svého Ducha. To je pravdou od Kristova početí a narození (L 1:35). Duch svatý dále sestoupil na Krista při jeho křtu (Mt 3:16). Duch svatý byl v něm přítomen po celou jeho službu. Duch je autorem a dárcem života také při vzkříšení Krista.
Tehdy také přišel vyhlásit zvěst duchům ve vězení. (3:19)
Někteří vykladači vidí v obratu „v něm“ (viz doslovný překlad ČSP!) zmínku o duchu Krista. Jejich výklad je, že Kristus bez svého těla šel do „vězení“, o kterém text mluví. On tedy do toho vězení v šel čase mezi svým pohřbem a vzkříšením, zatímco jeho tělo bylo v hrobě. Já ovšem preferuji možnost, že obrat „v něm“ odkazuje na Ducha svatého, kterým byl Kristus vzkříšen z mrtvých (v. 18). To znamená, že Kristus nešel do vězení v duchu; on tam šel v Duchu svatém.
„Také“ (v.19) ustavuje následnost událostí a posunuje tento „výlet“ Krista v Duchu za jeho vzkříšení. Kristus byl usmrcen v těle, přiveden k životu Duchem svatým a poté šel do vězení kázat – ve stejném Duchu. Zda ta událost – popsaná v textu – se konala před, nebo po Kristově nanebevstoupení, to nemůžeme s jistotou říct, ačkoli se zdá pravděpodobnější, že Kristus šel do toho vězení až po svém nanebevstoupení.
Někteří vykladači přicházejí s jinou interpretací. Odmítají myšlenku posloupnosti Kristovy smrti, vzkříšení a výletu do vězení. Zastávají názor, že toto kázání v Duchu se událo v letech před potopou. Vždyť Noe je zmíněný v 2Pt 2:5 jako kazatel spravedlnosti – v časech, kdy stavěl koráb. To by pak znamenalo, že Noe kázal v Duchu svým současníkům, kteří byli neposlušní – což projevili tím, že odmítli věřit jeho kázání. Kvůli jejich nevěře se z nich nyní stali duchové bez těl, přebývající v pekle. Že Noemovo kázání se událo v Duchu – to je v souladu s myšlenkou obsaženou ve verši z Gn 6:3, ve kterém Bůh mluví o svém Duchu, který se namáhá s člověkem skrze kázání evangelia. To je možné vysvětlení, ačkoli jeho hlavní slabost spočívá v tom, že se nezdá být právo obratu „duchům ve vězení“, které definuje jako lidi, kteří naslouchali Noemovu kázání.
„Ve vězení“ musí odkazovat k peklu, kde jsou hříšníci drženi až do soudného dne. Na tom se shodnou téměř všichni vykladači, ačkoli někteří chtějí učinit z tohoto vězení speciální místo v pekle. Římští katolíci to nazývají „limbus patrum“ (předpeklí otců), do kterého odešli starozákonní svatí, a z kterého je Kristus vysvobodil poté, co dokončil své dílo.
Jiní mluví o druhé šanci dané těm, kteří jsou v pekle, aby se ukázalo, zda jsou nyní ochotni činit pokání, když Kristus dokončil své dílo. Záměrem Kristova výletu do pekla v Duchu byl těmto duchům kázat. Řecké slovo překládané jako „kázal“ není v Písmu obvykle spojováno se zvěstováním evangelia, té dobré zprávy. Spíše: Slovo ve v. 19 znamená „autoritativně vyhlásit“. Poté, co Kristus byl vzkříšen, šel v Duchu do pekla vyhlásit důležitou zvěst těm, kteří byli ve vězení.
Co vyhlásil? Existují dvě možnosti. Tou první je evangelium. Je-li to pravda, jediný důvod pro takové vyhlášení evangelia by byl tento: Dát těm v pekle druhou možnost, aby byli spaseni. Taková myšlenka je Písmu cizí. Vždyť dokonce ani v tomto světě není evangelium hlásáno proto, aby dalo člověku šanci na spásu. Písmo nám zakazuje mluvit o druhé šanci dané těm, kteří jsou v pekle. Správnou alternativou je, že Kristus vydal klíčové prohlášení těmto duchům bez těla, kteří jsou v pekle. A to může být pouze toto prohlášení: Skrze Kristovo utrpení, smrt a vzkříšení je a musí být všem znám slib spásy ve Starém zákoně a vítězství Krista jakožto naplnění tohoto starozákonního slibu. Boží soudní pře a spravedlnost zjevená v Kristu musí být obhájena.
Ve Starém zákoně, kdekoli byl tento slib hlásán, byl hříšníky zesměšňován a odmítán. Henoch byl vzat do nebe, protože kázal Boží spravedlivé soudy nad hříšníky. A hříšníci se ho snažili zabít. Noemovo kázání spravedlnosti bylo kázáním Boží spravedlnosti. A on byl zesměšňován jako hlupák za stavění archy na suché zemi. Tak tomu bylo v časech starého věku. Dokonce Izrael zabíjel proroky, které Bůh posílal. Starozákonní svatí vyznávali víru v Boží sliby a svou naději na Kristův příchod. Pro toto vyznání byli lidem pro smích a druzí je nenáviděli. A co hůř: Své pře (pl.) – zdá se – prohrávali. A hříšníci – zdá se – vítězili. Nyní přišel Kristus. A zastal se těch nenáviděných „kristovců“ všech věků. To samé platí o Kristově pozemské službě. On byl otevřeně napadán. Židé dělali všechno pro to, aby zpochybnili a umlčeli jeho kázání – co jim síly stačily. Nakonec ho odsoudili jako kriminálníka a přibili ho ke kříži. Podle všeho zdání se Krista zbavili úspěšně. A Bůh ve své při – zdá se – selhal.
Stejně je tomu s utrpením křesťanů. Jejich svědectví druzí odmítají. A i oni jsou trestáni za dobré činy. Jsou tupeni a trpí pronásledováním, které vedou hříšníci. Dokonce Satan je v nebi pomlouval a vznášel proti nim obvinění. (Zj 12:10; Jb 1:9-11; Jb 2:4-5) Ale Kristus vystoupil na nebesa, čímž prezentoval Boží spravedlivou při, a čímž také naplnil Boží zaslíbení. Kristus byl veřejně a před všemi obyvateli nebes obhájen při svém nanebevstoupení, když Satan a jeho andělé byli svrženi z nebe; a při svatých (přebývajících ve slávě) Kristus veřejně vyhlásil jakožto spravedlivou a správnou při Boží.
Kristus a jeho dílo musí být obhájeno také na zemi, což se děje hlásáním evangelia o vzkříšení a oslavení Krista. Boží trpící a utlačovaný lid musí být také obhájen, protože tito lidé trpí pro Kristovo jméno. Ačkoli se to v omezeném smyslu děje skrze kázání evangelia, jejich konečná obhajoba bude veřejně zjevena ve veliké slávě soudného dne. Proto je již jasné, že ve svém Duchu byl Kristus obhájen v pekle, kde hříšníci, kteří se vysmívali jeho při, byli v mukách. Text nám dává popis univerzální obhajoby Krista, a potvrzuje článek o věčném pekle, které hříšníci přijmou. Že ti, kteří Boha neposlouchali, zatímco se stavěla archa, jsou odlišní od jiných, kteří byli také v pekle, je tak pravděpodobně proto, že dny za Noema se podobají dnům před Kristovým druhým příchodem (Mt 24:38-39).
Jak důležité to je pro pronásledované svaté na Zemi, kteří trpí kvůli Kristu! Již před posledním soudem se jejich obhajoba udála. Zastal se jich Kristus v nebesích, na zemi a dokonce i v pekle, kde těm, kteří pronásledovali církev, bylo řečeno, že Kristus zvítězil. Brzy přijde konečná obhajoba pronásledovaných svatých.
