Prof. Herman Hanko
Bůh viděl, že všechno, co učinil, je velmi dobré. Byl večer a bylo jitro, den šestý. (Gn 1:31)
Čtenář se ptá: „Bylo-li Boží stvoření dokonalé, jak se potom objevila pýcha u Lucifera, když v něm tato schopnost nebyla od přirozenosti?” Tato otázka nepatří zrovna mezi jednoduché. A teologové s ní zápasili – zvláště od dob Augustina, biskupa z Hippo (354-430).
Ačkoli se tato otázka výslovně ptá na pád Lucifera spolu s mnoha anděly v nebesích, stejnou otázku můžeme položit ohledně Adama a Evy v Ráji. A stejnou odpověď uplatníme na obě otázky zároveň.
Když se potýkáme s tímto problémem, musíme se především ptát: Co znamená, že Bůh sám prohlásil celé své stvoření za „dobré“? Nejčastější odpovědí je, že stvoření bylo morálně dokonalé. To znamená, že žádný hřích neexistoval ani v nebi, ani na zemi.
Ačkoli to je pravdiváodpověď, je nicméně myslím zřejmé, že slovo „dobré“ v morálním smyslu nemůže být aplikováno na koně a galaxie. Vždyť ani živé stvoření (jiné než lidé a andělé), ani neživé stvoření nemělo schopnost činit dobré nebo zlé věci.
Když Bůh prohlásil stvoření za „dobré“, myslel tím, že celé stvoření bylo vytvořeno tak, že bylo dokonale uzpůsobeno ke službě záměrům, které pro ně Bůh měl. Například: Stroj je „dobrý“, když slouží záměrům, pro které byl vytvořen.
Ale musíme si pamatovat, že Bůh nezamýšlel naplnit všechny své úmysly se svým stvořením v prvním Ráji, do kterého byli Adam s Evou postaveni. Pád našich prvních rodičů nevyvolal nutně změnu v Božím plánu. Boží záměr od prvního okamžiku stvoření byl oslavit sebe sama – skrze Ježíše Krista a skrze vykoupení vyvolených a celého stvoření křížem, na kterém náš Spasitel zemřel. Adam byl prvním Adamem od okamžiku jeho stvoření; druhý Adam měl teprve přijít (Ř 5:12-14; 1K 15:45-47).
Tak Bůh také určil hřích jako způsob, jakým oslaví sebe sama skrze Krista, který z hříchu vykupuje. Nejvyšší je svrchovaným vládcem nad hříchem – stejně jako nade vším, co se odehrává na nebi i na zemi. Pád Satana v nebesích a pád Adama a Evy v Ráji Boha ani nepřekvapil, ani nezaskočil.
Ačkoli my musíme trvat (a také trváme) na odpovědnosti člověka za svůj vlastní hřích, Bůh zůstává svrchovaným vládcem. Toto lpění na Boží suverénnosti leží v samotných základech daného problému. Zavržení – ta negativní část Božího ustanovení předurčení – je svrchované. Bůh se rozhodl zjevit svou spravedlnost, svatost a spravedlivou nenávist k hříchu skrze své nepodmíněné ustanovení zavržení. To znamená, že Bůh si od věků přeje spravedlivý trest zavržených zlých lidí v pekle – kvůli jejich hříchu.
Už ve své době se Augustin zabýval problémem položeným na začátku tohoto článku. Dokonce se pak to téma dotklo otázky, zda zodpovědnost člověka nutně nevyplývala ze svobodné vůle člověka (čímž se rozumí schopnost padlého člověka činit pokání a uvěřit v Krista). Augustin (a všichni ortodoxní teologové po něm) vášnivě popíral schopnost padlého a zkaženého člověka vybrat duchovní dobro a učil Boží svrchovanost také v zavržení.
Při rozvíjení těchto myšlenek z Písma – především z Genesis 1-3 a Římanům 5 – Augustin poukazoval na to, že svoboda může být nahlížena z odlišných hledisek. Adamova svoboda v ráji před pádem byla svobodou činit dobro, ale s možností zhřešit. Jeho bezhříšná přirozenost byla stvořena tak, že hřích byl možný. Adamova svoboda byla opravdovou svobodou, protože on měl schopnost činit všechno, co mu Bůh přikázal. Toto jistě byla svoboda. Ale ne svoboda, kterou Bůh určil pro svůj lid v Kristu. Naše svoboda je vyšší, lepší a krásnější. Svoboda, kterou věřící člověk má v Kristu, je svobodou dodržovat všechna Boží přikázání – bez možnosti vůbec znovu zhřešit. Adam mohl padnout (a také padl); vykoupený věřící člověk nemůže padnout. Adam si mohl vybrat (a také vybral) neposlechnout Boha; věřící člověk, který je sjednocený s Kristem, si nikdy nemůže vybrat nic jiného než Krista. První Adam mohl uvrhnout (a také uvrhl) celou lidskou rasu do bídy svým hříchem; druhý Adam zachovává své vyvolené navěky ve svatosti a pravé spravedlnosti.
Tato neschopnost věřícího člověka vůbec kdy zhřešit mu není dokonale dána, dokud nebude v nebesích. V tomto životě musí nový člověk v Kristu – stvořený zázrakem obnovení – stále bojovat se starým hříšným člověkem. Ale vítězství dokonalé svobody nebes je již teď majetkem těch, kteří náleží Kristu. Tato svoboda se nachází v důležitém učení o zachování svatých.
Ve slávě, když je věřící člověk učiněn novým na těle i na duši, už nikdy – po celou věčnost – nezhřeší, protože síla hříchu je zcela zlomena a zničena. Toto je pravda o vyvolených lidech a o vyvolených andělech.
Pokud čtenář touží po dalším pojednání o tomto tématu, vybízím ho k četbě: Herman Hoeksema: Reformed Dogmatics. Ve starém, jednosvazkovém vydání (1966) se podívejte na strany 245-254. V novém, dvousvazkovém vydání (2004-2005) čtěte 1. díl, strany 348-376.
Do češtiny přeložil Petr Kulík
